Záchraný program - Sova pálená

Sova pálená je jediný zástupce čeledi sovovití (Tytonidae), žijící u nás. Všechny ostatní naše sovy (11 druhů, z toho 9 hnízdících) patří do čeledi puštíkovití (Strigidae). Pálenka je druh rozšířený po celé Zemi, s vyjímkou studených oblastí a tropických pralesů. Ve svém areálu výskytu vytváří přes 30 poddruhů, hlavně na ostrovech. V Evropě je nejpočetnější populace ve Španělsku, kde hnízdí asi 35 000 párů, v České republice asi 500 párů. V chladných oblastech poměrně hodně trpí tuhými zimami.

Jaká je její zákonná ochrana ?
Podle vyhlášky č. 365/92 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny je sova pálená řazena mezi silně ohrožené druhy, není zvěří dle zákona č. 449/01 Sb

Jak ji poznáme ?
Středně velká sova, shora popelavě šedá, jemně černě a bíle mramorovaná s četnými bílými tečkami. Zespodu většinou žlutě rezavá s tmavými tečkami. Spodina těla je však velmi proměnlivá od téměř čistě bílé po žlutohnědou. Obličej je lemován výrazným závojem srdčitého tvaru z tuhých per. Oči jsou tmavohnědé. Peří sovy pálené je, podobně jako peří dalších druhů sov velice měkké, nadýchané, umožňující zcela neslyšný let. K tomu přispívá i zvláštní stavba prvních ručních letek, které mají na přední hraně hřebínek tlumící zvuky způsobené prouděním vzduchu a jemné sametové chloupky pokrývající horní stranu všech obrysových per tlumí jakékoli zvuky vznikající při pohybu těla. Let je rovný a naprosto tichý. Je považována za nejkrásnější sovu s nejnepříjemnějším hlasem. Hlas je těžko popsatelná skřek nebo chrčení. Na hnízdě se mláďata i dospělí ozývají (zvláště pak při vyrušení) hlasitým syčením označován jako chraplavé "chrý" a klapáním zobákem

Zrak je mimořádně citlivý. Sovy jsou schopny zachytit i nepatrné zbytky světla a mohou proto létat a lovit i v podmínkách, kdy nejen člověk, ale ani většina dalších zvířat už nic nevidí. Oči sov jsou značně velké. Zornice jsou silně roztažitelné a sítnice je velice citlivá i na světlo nepatrné intenzity. V sítnici sovího oka však jsou téměř výhradně tyčinkové buňky rozpoznávající změny intenzity osvětlení. Čípky tj. buňky schopné rozlišit barvy téměř chybí. Sovy proto rozpoznávají barvy hůře než denní ptáci. K dokonalému zraku přistupuje i neobyčejně jemný sluch. Sovy mají na rozdíl od ostatních ptáků u ústí zvukovodu kožní záhyb, který plní stejnou funkci jako ušní boltec savců. Lebka sov je mírně nesouměrná a levé ucho je proto výše než pravé, což jim umožňuje velmi přesně lokalizovat směr přicházejícího zvuku a sovy proto mohou lovit i v naprosté tmě a dokonce přesně najít drobné savce i pod sněhem. Citlivosti sluchu napomáhá i závoj z tuhých per lemující obličej.

Kde se sovám páleným líbí ?
Sova pálená se přes den ukrývá v tmavých koutech kostelních věží, na půdách a méně frekventovaných hospodářských budovách. Původním prostředím sovy pálené jsou skalní a stromové dutiny. U nás je však vysloveně synantropní – tzn. na lidské stavby vázaný druh. Hnízdí ve věžích kostelů, půdách v senících, kůlnách i v některých průmyslových halách.

Hnízdění
Hnízdit začíná nejčastěji v dubnu a v dobrých podmínkách hnízdí 2x ročně. Snáší 4 až 8, někdy až 13 vajec. Přesná doba hnízdění a počet snesených vajec silně závisí na dostupnosti potravy, hlavně hraboše polního. V letech přemnožení hraboše polního hnízdí 2x ročně a snůška začíná už v únoru a druhé hnízdění se může protáhnout až do konce roku. Naopak v případě nedostatku potravy hnízdí jen jednou, počet vajec se pohybuje jen kolem 3 až 5 a hnízdit začne až v létě (červenec – srpen). Rovněž úspěšnost odchovu mláďat je ovlivněna dostatkem potravy. Samice začne sedět již po snesení prvního vejce, další snáší ve dvoudenních nebo i vícedenních intervalech a mláďata se proto líhnou postupně. Nejmladší mláďata bývají odchována jen tehdy, nenastanou-li rodičům v průběhu hnízdění potíže se získáváním kořisti.

Potrava
Největší část lovené kořisti tvoří drobní savci, u nás zejména hraboš polní, dále myš domácí, myšice, mladí potkani, v menší míře ptáci – vrabci, zvonci, špačci. Zástupci jiných skupin – plazi, obojživelníci, případně hmyz – se v potravě sovy pálené objevuji jen příležitostně. Sovy pálené jsou velmi dobří lovci a je-li dostatek potravy dokáží svou početnou rodinu zpravidla bez problémů uživit.

Možnosti ohrožení
S prostředím výskytu souvisí i některá rizika se kterými se sovy pálené setkávají a které významně snižují její početnost. Je to například uzavírání půdních prostor před holuby, kdy je zároveň samozřejmě zamezeno přístupu i sovám. Dále to jsou různé nezakryté nádrže a jímky v zemědělských objektech, do kterých sovy padají, svisle postavené roury, ze kterých není pro sovy úniku, používání rodenticidů (jedů proti hlodavcům), ale i zdánlivá maličkost jako je omezení kosení travnatých ploch, kdy vysoký porost velmi znesnadní lov. V posledních letech má velice významný negativní vliv i početná populace kuny skalní. Jako všude v chladnějších oblastech areálu výskytu trpí sovy pálené tuhými zimami s velkou vrstvou sněhu. Velmi významný je pravděpodobně i vliv dopravy. Sova pálená, podobně jako další druhy sov, loví často v blízkosti silnic nebo přímo na silnicích. Drobní savci přebíhají přes vozovku, a nebo jsou snadno ulovitelní na vysekaných příkopech kolem cest. Bohužel auta jsou příliš rychlá na to, aby poměrně pomalu letící  pták mohl reagovat. Sova pálená je však velice plodná a v příznivých podmínkách svou početnost rychle zvyšuje.

Jak můžeme sovám pomáhat ?
V prvé řadě, jde o odstranění těch vlivů, které způsobuje přímo člověk. Je to zakrytí otevřených nádrží na oleje, melasu a další tekutiny, zakrytí jímek, umístění velkých rour buď naležato nebo na hrubé rošty, aby sovy, které do nich zapadnou, mohly spodem uniknout. Při uzavírání půdních prostor, zabezpečit vstup pro sovy, případně umístit na vhodné místo budku zabezpečenou proti kunám. Český svaz ochránců přírody prostřednictvím svého odborného zařízení - Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicích na Moravě zpracoval a realizuje záchranný program, který zahrnuje komplex aktivit začínající monitoringem v terénu přes vyvěšováním budek na vhodných místech, odchov mláďat ve Stanici, jejich přípravu k vypuštění, až po vlastní vypuštění odchovaných ptáků na vhodné lokality. Počet chovných ptáků se pohybuje v průběhu let mezi 3 a 5 páry, které ročně odchovávají 15 až 25 mláďat.  K přípravě na vypuštění přebíráme i mláďata odchovaná v ZOO Ostrava a ZOO Olomouc.

Tato mláďata jsme připravujeme k vypuštění stejně jako mláďata z vlastního odchovu. Pro vypouštění dáváme přednost historickým hnízdištím, která jsou v současné době opuštěná a dále zejména zemědělským objektům, ve kterých po dohodě s majiteli, umísťujeme budky zabezpečené proti vniknutí kuny. V roce 1990, kdy byl záchranný program zahájen, existovalo jediné pravidelné hnízdiště. Do roku 2001 vznikla životaschopná populace 15 až 20 hnízdících párů. Prokazatelně se na jejím vzniku podílely sovy vypuštěné v rámci záchranného programu, protože vypuštěná mláďata byla kroužkovaná a při kontrolách na hnízdech byly tyto sovy zjištěny.

Dále existují hlášení nalezených kroužkovaných ptáků, nasvědčující tomu, že vypuštěné sovy dlouhodobě v přírodě přežívají a obsazují potenciální hnízdiště. V letech 2002 až 2003došlo ke zhroucení populace hraboše polního a nedostatek hlavní kořisti způsobil, že v těchto letech nebylo na Novojičínsku zjištěno žádné hnízdění - jen pobytové znaky (vývržky, pera, …). Nejednalo se sice o vyhynutí, ale je to známkou vysoké závislosti pálenek na tomto hlodavci a dokladem nutnosti stálé pozornosti, kterou je potřebné sovám věnovat. Záchranná stanice v Bartošovicích funguje jako určitý stabilizátor urychlující obnovu populace, jež se dostala na velmi nízkou úroveň. Výsledky kontroly hnízdišť po roce 2005 dokládají znovuobnovení populace.

Text: Jan Kašinský
Foto: Jan Kašinský